Georeliéf Plzeňského kraje

Pavel Mentlík

Co je to georeliéf?

Můžeme říci, že georeliéf je plocha na rozhraní pevné litosféry (svrchní pevný obal Země), hydrosféry (vodní obal Země) a atmosféry (plynný obal Země). Základní charakteristikou georeliéfu je jeho křivost. Nerovnosti, které se na něm nachází, vznikají vzájemným působením endogenních (vnitřních) sil Země, jako jsou například tektonické zdvihy a poklesy, a exogenních (vnějších) sil, například teplo slunečního záření, tekoucí a mrznoucí voda atd. Tyto nerovnosti mohou mít ojedinělý, oproti okolí více méně výrazně ohraničený tvar. Pak je označujeme jako geomorfologické tvary nebo formy.
Fundamentální význam georeliéfu je zřejmý. Většina lidských aktivit se odehrává právě na této, ploše, která většinu z nich přímo ovlivňuje. Velký význam má pro rozložení lidských sídel, která v minulosti (hradiště, hrady) stála na nepřístupných vyvýšeninách a dnes jsou naopak koncentrována v pánvích a kotlinách s výhodnou dopravní polohou.
Georeliéf není stálý a neměnný. Naopak v čase prodělává vývoj, který bývá bouřlivý (pokud dochází ke zvýšené aktivitě endogenních nebo exogenních sil) nebo naopak z lidského hlediska velice pomalý.


Vlčtejn (zřídenina mezi Blovicemi a Plzní) je jedním z příkladů využívání buližníkových suků pro zvýšení ochrany sídel (dále např. lopata, Radyně atd.)

Stopy tohoto vývoje nacházíme v georeliéfu a tedy i v celé krajině nesmazatelně zapsány. Všude kolem nás můžeme pozorovat znaky působení přírodních sil, které se zde dnes již dávno neprojevují. V Plzeňském kraji mohou být příkladem zbytky po vulkanické činnosti na Manětínsku, rozsáhlé zarovnané povrchy vyzdvižené do více než tisícimetrové výšky v centrální Šumavě nebo glaciální formy po horských ledovcích. Georeliéf je tak pestrou mozaikou vznikající v obdobích pro člověka svou délkou těžko pochopitelných.

Z okolí, které většinou vnímáme jako neměnné a fádní, tak začínají vystupovat ojedinělé tvary se specifickou a zajímavou minulostí.

Georeliéf Plzeňského kraje

Stejně jako v jiných částech České vysočiny i v Plzeňském kraji byl základem pro vývoj georeliéfu rozsáhlý zarovnaný povrch vzniknuvší v paleogénu. Jednalo se o takzvanou parovinu (cizím slovem peneplén). Pro její vznik jsou nutná dlouhá období tektonického klidu. Hlavními charakteristickými znaky paroviny jsou především povrch bez větší výškové členitosti, mocná vrstva zvětralin a blízkost hladiny světového oceánu neboli globální erozní báze. To je úroveň, ke které se vztahuje působení exogenních činitelů zarovnávajících povrch kontinentů. V miocénu byla saxonskou tektonikou, odezvě alpínského vrásnění v rigidní epivariské platformě tvořící Český masiv, parovina rozlámána a vyzdvižena do různých nadmořských výšek. Mocná vrstva zvětralin byla působením exogenních pochodů postupně odstraňována. Došlo tak k obnažení bazální zvětrávací plochy původního zarovnaného povrchu (paroviny), tedy úrovně, po kterou až v minulosti zasahovalo hluboké chemické zvětrávání.


Vrcholová plošina Plesné (Šumava, Debrnická hornatina) asi 1 300 m n.n m. je jedním z mnoha vyzdvižených reliktů starého zarovnaného povrchu

Takovým způsobem vznikl jiný typ zarovnaného povrchu, nazývaného holorovina (etchplén). Nenacházíme u něj téměř žádné charakteristiky typické pro parovinu. Nejsou zde hluboké zvětraliny a není vázán na globální erozní bázi. Jeho zbytky dnes jsou především v rozvodích oblastech, kam dosud nezasáhla říční eroze.
Poněkud později, pravděpodobně v pliocénu, došlo k vývoji pedimentů - popsaných na Stříbrsku, Rokycansku a jinde. Pedimenty jsou mírně ukloněné sečné povrchy (zarovnávají horniny různé odolnosti) se slabou vrstvou zvětralin, vázané na současnou říční síť.
Dědictví po dávném zarovnaném povrchu vtisklo georeliéfu Plzeňského kraje jeho celkový ráz, který je převážně pahorkatinný, místy vrchovinný, na některých místech však výrazně rozčleněný říční erozí. Pouze na severozápadních okrajích se zvedají výraznější hornatiny Český les a Šumava.
Centrum Plzeňského kraje vytváří Plzeňská kotlina. Je to mělká, strukturně denudační sníženina s výraznou radiální dostředivou říční sítí. Fluviální eroze čtyř řek, které se zde stékají, silně ovlivnila dnešní charakter území.


Pohled z vrcholu Žďáru na Rokycanskou kotlinu

Spolu s Rokycanskou kotlinou, která je od Plzeňské kotliny položena východně a je strukturní sníženinou při úpatí Brd, vytváří Plzeňská kotlina hlavní oblast osídlení Plzeňského kraje. Povrch těchto sníženin přechází v okolní pahorkatiny a vrchoviny. Na severu je to mírný přechod do Kaznějovské pahorkatiny, vyplňující severní část Plzeňské permokarbonské pánve. Dále jsou to Rakovnická pahorkatina, Žihelská pahorkatina a Manětínská vrchovina, s kotlinovým, pahorkatinným a místy vrchovinným georeliéfem na proterozoických horninách, variských žulových masivech, permokarbonských sedimentech i terciérních vulkanitech.


Spičák u Nečtin (na pravém břehu Starého potoka) je tvořen třetihorním nefelinickým bazanitem

Na jihozápadě v povodí řeky Mže a Radbuzy se nachází Stříbrská pahorkatina s ploše zvlněným, denudačním povrchem místy s výraznými údolními zářezy vodních toků (především výrazné údolí Mže).
Jižním směrem od Plzeňské kotliny má georeliéf větší výškové rozdíly. V Radyňské i Švihovské vrchovině se více projevují strukturní útvary, zejména suky a strukturní hřbety tvořené různě rozsáhlými vložkami proterozoických buližníků, spilitů a amfibolitů. Dále se povrch stále výrazněji zdvihá (s výjimkou například Klatovské pánve) k Šumavskému podhůří, výrazně rozčleněnému zpětnou erozí řek až k hornatinám Šumavy a Českého lesa.

Sopečný exotický georeliéf na severu

Sopečná činnost, která zasáhla na území Plzeňského kraje byla spojená s vulkanismem nedalekých Doupovských hor ležících na Karlovarsku, probíhajícím na rozhraní oligocénu a miocénu. I když relikty terciérního neovulkanismu jsou roztroušené až téměř k samotné Plzni, nejvyvinutější tvary nacházíme na severu Plzeňského kraje v Manětínské kotlině. Vyskytují se zde v podstatě dvě výrazné formy, a to stolové hory a vyvýšeniny kuželovitého tvaru nazývané místními lidmi špičáky.


Na Špičáku (587 m n. m.) u nové Doubravice je dobře petrný sloupcovitý rozpad bazaltů

Stolové hory jsou tvořeny zbytky lávových příkrovů, které se vylily na červeně zbarvené karbonské sedimenty. Horizontálně uložené horniny lávových příkrovů (trachybazalty a nefelinické bazanity) chránily měkčí permokarbonské pískovce a jílovce před odnosem. Vznikly tak vyvýšeniny, které se nad okolní povrch zdvihají strmými svahy, ohraničujícími rozsáhlá plochá temena stolových hor o 100-150 m.
V Manětínské pánvi nacházíme dvě výrazné stolové hory, a to Kozelku (659,8 m n. m.) a Chlumskou horu (650 m n. m.). Zejména na Kozelce výrazné gravitační a svahové procesy vytvořily zajímavé geomorfologické formy. Lávový příkrov je protkán puklinami, mezi kterými převažují směry rovnoběžné s hranou stolové hory. Tyto pukliny jsou dále působením gravitačních pochodů rozšiřovány a na povrchu se projevují jako různě hluboké rýhy nebo oválné deprese. Protože v podloží lávového příkrovu leží měkčí karbonské pískovce a jílovce, dochází po nich ke sklouzávání horninových bloků. Vznikají kerné sesuvy a jsou tak obnažovány skalní stěny, které jsou místy rozčleněné ve skalní věže (nejznámější Plzeňská věž).


Plzeňská věž na jižním úbočí Kozelky

Špičáky jsou většinou zbytky výplní sopečných přívodních kanálů. Jsou tvořeny odolnějšími horninami než jejich okolí a vystupují tak v podobě homolovitých suků nad své okolí. Místy na skalních výchozech nacházíme typický sloupcovitý rozpad čedičů.

Pahorkatinný georeliéf na permokarbonu a Plzeňská pánev

Od sopečných vrchů směrem k jihovýchodu převažuje pahorkatinný georeliéf postupně přecházející v Plzeňskou kotlinu. Převládají zde zejména permokarbonské sedimenty. Ty jsou typické střídáním poloh slepenců, pískovců a arkóz. V některých partiích navíc došlo k prosycení hydroxidy železa (zejména limonitem). Vznikla tak hornina, ve které se výrazně střídají polohy různě odolné vůči exogenním činitelům. Na skalních výchozech se tak uplatňuje zejména selektivní zvětrávání, které je umocněno vznikem skalních kůr.


Skalní defile pod "Zámečkem" mezi Raddčicemi a Plzní je asi nejvýraznější skalní defilé na permokarbonských arkózách na Plzeňsku

V minulosti byly na permokarbonských arkózách popsány známým plzeňským geologem a geomorfologem Cyrilem rytířem Purkyně zajímavé zemní pyramidy. Nejvýznamnější lokalita byla nedaleko Kyjova v údolí Kyjovského potoka. Jednalo se o skupinu zemních pyramid, které byly kryty "plochými deskami" proželezněných arkóz zvaných "železnice". Již v roce 1897, kdy Purkyně tyto jedinečné útvary popisoval, ale vyjadřoval jistou skepsi pro jejich zachování do budoucna. Jak sám píše: "…obraz ten se částečně mění dalším účinkem eroze a přičiněním nadějné mládeže malesické, jež si oblíbila shazování kamenů dlouhými tyčemi." V dnešní době již není možné popisované tvary nalézt. Tento případ je tedy důkazem pomíjivosti geomorfologických forem, které často vnímáme jako stálé a nezničitelné. Přesto se v permokarbonských slepencích a pískovcích zachovaly jedinečná skalní defilé, a to v údolí Chotíkovského potoka na Malesické skále a na Čertově kazatelně (obě lokality jsou chráněná území) u silnice mezi Radčicemi a Plzní. Vyskytují se zde výrazné formy selektivního zvětrávání, různě vyvinuté a destruované skalní kůry a další mikroformy související s jejich vývojem.


Korunované zemní pyramidy pod lesem Kyjovem u Malesic (převzato z Purkyně 1913)

Jak již bylo řečeno, nejvýznamnějším exogenním činitelem, který se podílel na vývoji Plzeňské kotliny, je říční eroze. Nacházíme zde rozlehlá říční údolí s širokými nivami a výraznými říčními terasami, které dokládají změny v unášecí schopnosti řek v chladnějších (glaciálech) a teplejších (interglaciálech) obdobích pleistocénu. V glaciálech, které byly převážně chladné a suché, převládalo fyzikální zvětrávání a i unášecí schopnosti řek byly menší. Údolí řek se tak zanášela štěrkovým a písčitým materiálem. Naopak při vzestupu jejich erozní schopnosti se řeky zařezávaly hlouběji do těchto naplavenin a skalního podloží. Vznikla tak soustava několika nad sebou ležících říčních teras.
V podstatě můžeme říci, že téměř celá Plzeň stojí na těchto terasách - Borská pole na terase miocénního stáří, Bory a Slovany na terase přiřazované glaciálu danub, např. Masarykovo náměstí na terase stáří pravděpodobně mindelského a celý střed města (výstaviště, náměstí až k zimnímu stadionu) na terase risské.



Pohled z risské terasy na svah zakleslého meandru v Závrtku u Plzně

Kambrické výběžky Brd na východě

Na východě je pahorkatinný plochý povrch Klabavské pahorkatiny a Rokycanské kotliny omezen výraznými tektonickými krami Brd. Symbolem celého Rokycanska je dominantní vrch Žďár (629,5 m n. m.) zdvihající se nad Rokycanskou kotlinu.


Pohled na Žďár od Svojkovic

Žďár je tvořen kambrickými prokřemenělými slepenci, které jsou velice odolné vůči zvětrávání. Celý vrch (chráněné území) představuje k jihovýchodu tektonicky ukloněnou kru těchto hornin. Na tektonicky podmíněném svahu se severní až severorozápadní orientací, který je podstatně strmější než strukturní svah jihovýchodní, se nachází výrazné skalní tvary jako skalní věže a skalní defilé s četnými formami svědčícími o tektonickém původu tohoto svahu, jako jsou tektonická zrcadla či puklinové systémy.


Vyhlídková skála na severním svahu Žďáru je asi 30 m vysoké skalní defilé, výrazně kontrolované strukturními poměry (viz výrazný převis vytvořený na základě vrstevnatosti kambrických křemitých slepenců)

Skalní tvary, na kterých je místy zřetelné odsedání skalních bloků, jsou provázeny na svých úpatích akumulačními formami zejména suťovými poli a osypy, které jsou tvořené hranáči různých velikostí. Tyto formy, vzniklé mrazovým zvětráváním v chladných obdobích pleistocénu, jsou vzhledem k nadmořské výšce Žďáru a jejich koncentraci mimořádně rozsáhlé. Polohu Žďáru využili již Keltové stavbu hradiště, jehož valy jsou v okolí vrcholu patrné dodnes.


Kamenné moře pod vrcholem Žďáru

Suky na jihu

Na jihu od Plzeňské kotliny se nachází povrch více méně vrchovinný. Je tvořen především strukturními suky z velice odolných proterozoických buližníků. Jejich vložky, které mají převážně severovýchodní směr, prostupují méně odolné proterozoické břidlice.
Původ názvu suk je dosti prozaický. Krajina geologům připomínala prošlapanou dřevěnou podlahu, ve které vystupují odolnější dřevěné suky, kdežto měkčí dřevo, tvořící většinu plochy, se prošlapává rychleji. V geomorfologii se však využívají i další názvy jako neck či modnadnock.
Výrazným buližníkovým sukem, který je dominantou Plzeňska, je vrch Radyně (568 m n. m.). Stejnojmenná zřícenina stojí na buližníkové skále. Na celém vrchu nacházíme v lese roztroušené skalní tvary různého vzhledu a velikosti. Největší skalní defilé (Velká skála) vystupuje přímo proti hradu. Výrazným tvarem jsou Andrejšky nad Starým Plzencem (chráněné území). Úzký buližníkový hřbet až hřeben se zde místy rozpadá na izolované skalní věže (Hříbek). Buližník, který je tmavou sedimentární horninou s vysokým podílem křemene, je velice odolný proti chemickému zvětrávání. Podléhá však zvětrávání fyzikálnímu, zejména mrazovému (kryogennímu). Proto jsou skalní tvary na úpatí pokryty suťovými poli či osypy, nebo zde nacházíme kamenná moře tvořená hranáči či ostrohrannými bloky různých velikostí.


Skalní hřeben na Loupensku u přeštic tvořený buližníky s výraznou skalní jehlou

Suky mají různou podobu. Vznikají většinou odnosem shora, ale i erozní činností. Takovým příkladem je výrazný skalní ostroh Baba nad Úslavou nedaleko Zdemyslic. Krajinářsky je velice významná buližníková vložka, která se projevuje západně od obce Chocenický Újezd jako protáhlý úzký skalnatý hřeben až zeď Čertovo břemeno (533,9 m n. m.) - délka 1,4 km výška 10-20 m a dále na jihozápadě nedaleko Přeštic rovněž protáhlým hřbetem až hřebenem, který tvoří skály na Loupensku (Velký les 556 m n. m.) - chráněné území. Z geomorfologických tvarů zde převládají úzké skalní hřebeny místy rozpadlé na skalní věže až jehly, úpatní haldy a kamenná moře.


Skála Baba nad Zdemyslicemi (vesnice nedaleko Blovic) na pravém břehu řeky Úslavy

Na Švihovsku výrazně vystupují nad nivu Úhlavy rozložité suky - Doubrava (727,2 m. n. m.), Běleč (711,6 m n. m.) a strukturní hřbety (Bítovský hřbet) tvořené proterozoickými spility až amfibolity s vložkami buližníků. Typickými tvary zde jsou, mrazové sruby a srázy (se zbytky plošin kryoplanačních teras), úpatní haldy a rozvlečené svahové sutě. Skalní formy jsou vázány především na buližníkové výchozy.


Rozložitý suk Běleč (pohled od západu u Přeštic

Šumavské podhůří a Tachovská brázda

Šumavské podhůří je představováno zejména Strážovskou a Svatoborskou vrchovinou. Obě vrchoviny jsou tvořeny moldanubickými metamorfovanými horninami. Prvně jmenovaná vrchovina je méně výrazná. Navazuje na Klatovskou kotlinu a kromě krystalických břidlic je tvořena i vložkami krystalických vápenců. Členitý vrchovinný povrch je představován zejména krátkými strukturními hřbety a suky. Výraznější je Svatoborská vrchovina, ve které je kromě krátkého hřbetu Svatoboru (845 m n. m.) výrazný asi 11 km dlouhý strukturně a tektonicky podmíněný Vidhošťský hřbet členěný na tři oddělené hrásťové celky. V Šumavském podhůří se zřetelně uplatňuje říční eroze, vytvářející hluboká údolí jednak ve Svatoborské vrchovině (Svatobor se zvedá o 350 m nad dno údolí Otavy) nebo u Vidhoštského hřbetu, který napříč protíná svým tokem Ostružná. Vyskytují se zde i vložky krystalického vápence, ale nejsou příliš rozsáhlé, a tak až na několik jeskyní (nejvýznamnější Strašínská jeskyně) a zasypaných závrtů se pošumavský kras v georeliéfu příliš výrazně neprojevuje.


Pohled na Šumavské podhůří z Kocháňovských plání.

Podhůří Českého lesa představuje protáhlý tektonický prolom Tachovské brázdy JJV směru, který vznikl nesouměrným poklesem podél mariánskolázeňského zlomu (výrazný až 200 m vysoký svah Slavkovského lesa mimo území Plzeňského kraje). Přechod k jihozápadu do Českého lesa je poměrně pozvolný.

Pohraniční hornatiny

V pohraničních hornatinách na Šumavě a v Českém lese dosahuje povrch Plzeňského kraje nejvyšších nadmořských výšek. Obě pohoří jsou stejně jako šumavské podhůří tvořena moldanubickými metamorfovanými horninami vytvářejícími protáhlé hřbety (protažené převážně v severozápadním směru). Nápadná jsou jejich plochá temena, s výraznými kryoplanačními útvary a tory (kryoplanace je zarovnávání povrchu činností mrazu - viz dále). Obě pohoří od sebe odděluje mezihoří Všerubské vrchoviny. Hřbety Šumavy jsou výraznou dominantou, která je viditelná až téměř od Plzně. Na území Plzeňského kraje zasahuje Šumava částečně svou centrální částí a dále Železnorudskou hornatinou, kterou na severovýchodě (mezi Harmanicemi a Nýrskem) tektonicky omezuje Šumavský zlom.


Pohled na pohraniční hřbet Královského hvozdu (Šumava) z Velkého Ostrého. V pozadí ploché temeno Jezrní hory Centrální část Šumavy je typická rozsáhlou oblastí zarovnaných povrchů, které se nazývají šumavské Pláně. Jedná se o holorovinu, která byla rozlámána a tektonickými silami vyzdvižena. K tomuto zdvihu došlo zřejmě v oligocénu. Právě existence rozsáhlých zbytků holoroviny odlišuje Šumavu od Českého lesa, který je v podstatě tvořen paralelními protáhlými hřbety. V současné době se nachází na Šumavě zarovnané povrchy ve třech hlavních úrovních. Nejvíce rozšířené jsou však v centrální části pohoří v nadmořských výškách přes 1 000 m n. m. - známé Kvildské pláně. Asi v nadmořských výškách 750-850 m n. m. najdeme další rozsáhlé zarovnané povrchy - Kocháňovské pláně. Hranicí mezi oběma oblastmi se značnou dynamikou georeliéfu jsou převážně severní až severovýchodní svahy Poledníku (1 315 m n. m.) a Oblíku (1 224 m n. m.) s tokem Jezerního potoka.


Velký a Malý Roklan se výrazně tyčí nad plochý povrch šumavských plání

Nad zarovnaný povrch šumavských Plání s oblými hřbety a širokými říčními údolími se zvedají výrazné kupy nejvyšších šumavských vrcholů, například německý Velký Roklan (1 453 m n. m.) nebo Medvědí hora (1 223,8 m n. m.). Na plochém povrchu se špatnými odtokovými poměry se v holocénu vyvinula rozsáhlá vrchoviště. Údolí řek a potoků tekoucích na Pláních jsou velmi široká a rozvodí dosti plochá. Časté je říční pirátství. Okraje Plání jsou na severovýchodě rozčleněny hlubokými údolími plioceního až pleistocénního stáří. Nápadná jsou zejména hluboká údolí Vydry a Křemelné. V tocích najdeme výrazné evorzní tvary - jako obří hrnce. Celkově jsou obě údolí podmíněna geologickými podmínkami - jak hranicí hornin po které teče Vydra, tak směrem převládajících tektonických linií, které sledují oba toky. Jiný charakter má Šumava severovýchodně od Železnorudské kotliny. Komplexní centrální část se zde člení do tří paralelních hřbetů. Nejjižněji je položen hřbet Velkého Javoru (1 456 m n. m.), Enzianu (1 384,8 m n. m.) a Schwarczeku (1 238 m n. m.). Uprostřed se nachází mohutný hřbet Královského hvozdu s Jezerní horou (1 334,4 m n. m.), Svarohem (1 334,6 m n. m.) a Velkým Ostrým (1 293 m n. m.), od kterého je výrazným údolím Úhlavy oddělený hřbet začínající Pancířem (1 213,5 m n. m.), pokračující Můstem (1 234,5 m n. m.) a Prenetem (1 070,6 m n. m.).


Velký a Malý Ostrý z Velkého Javoru

V této části dosahuje Šumava svých nejvyšších a nejnižších nadmořských výšek (u výtoku z Nýrské přehrady je nejnižší bod celé Šumavy - 470 m n. m.) a georeliéf zde má tedy značnou dynamiku. Velice výrazné jsou zde relikty horského zalednění pocházející z chladných období pleistocénu. Především se jedná o kary vyplněné osmi Šumavských jezery. Čtyři jezera (Velké a Malé Javorové jezero pod Velkým Javorem a Černé a Čertovo jezero pod Jezerní horou) se nachází právě v této oblasti. Další jezera glaciálního původu, která se nachází v Plzeňském kraji jsou jezera Laka pod Polomem (Plesnou) (1 295,1 m n. m.) a Prášilské jezero pod Poledníkem.


Pohled na prášilské jezero z hrany karové stěny

Na georeliéf měly velký vliv geomorfologické procesy probíhající v chladných obdobích pleistocénu. To je zvláště patrné u georeliéfu pohraničních hornatin. Na většině území Českého masivu (s výjimkou malých oblastí na severu Čech a Moravy, kam zasahoval pevninský ledovec) byla rozšířena periglaciální zóna (území v předpolí kontinentálního ledovce). Podnebí bylo velice chladné a v glaciálech i značně suché, protože velká část vody byla vázána v pevninských ledovcích. Ve vyšších nadmořských výškách Šumavy tyto podmínky zřejmě přetrvávaly ještě o něco déle než v nížinách.
Nacházíme zde výrazné rozdíly v utváření svahů s teplou (jižní až západní) a chladnou (severní až východní) orientací.


Schéma znázorňující pravděpodobné rozdíly v procesech na svazích s chladnou a teplou orientací ve vyšších partiích Šumavy v kryomérech pleistocénu

Na svazích s chladnou orientací bylo klima chladnější a půda zůstávala zmrzlá až do pozdního léta nebo nerozmrzala vůbec. Svahové pochody proto byly dosti omezené. Na jejich úpatí pak docházelo k boční říční erozi, která byla poměrně značná, protože voda byla teplejší než zmrzlé podloží. Svah tak byl výrazně podkopáván a byl zvětšován jeho sklon.
Svahy s teplou orientací měly vývoj zcela jiný. Svahové pochody a mrazové zvětrávání, způsobené četným střídáním teplot, zde probíhaly podstatně intenzivněji než na svazích s chladnou orientací. Skalní výchozy byly rozrušeny intenzivním fyzikálním zvětráváním na četné hranáče, vytvářející různě rozsáhlá kamenná moře. Taková kamenná moře nacházíme na Šumavě velice hojně, například na Jezerní hoře, Svarohu, Skalce (1 237,8 m n. m.) a jinde. Pokud bylo na svahu více zeminy, byly v činné vrstvě rozmrzajícího permafrostu hranáče transportovány na značné vzdálenosti. Vznikly tak rozvlečené sutě a poměrně mocné pláště svahových sedimentů. Sklon svahů s teplou orientací je tak vlivem intenzivnějších svahových pochodů mírnější než u svahů s orientací chladnou.
Na oblých hřbetech Šumavy i Českého lesa se vyskytují různě rozsáhlé plošiny s osamocenými skalisky (tory). Tyto tvary vznikaly kryoplanací, tedy zarovnáváním mrazem. Kryoplanace začínala úzkou lištou ve svahu (nivační lišta), na které se shromažďoval sníh, většinou ve formě sněžníku. Nivace (zejména tání a opětné zmrzání vody ve skalních spárách) působila na skalní podklad a vytvářela ve svahu různě vysoké skalnaté stupně (mrazové sruby nebo srázy), na jejichž úpatí byly různě široké plošiny. Tak vznikaly komplexní tvary, tvořené plošinou a mrazovým srubem nebo srázem, nazývané kryoplanační terasy. Ve hřbetových partiích se stávalo, že se dvě terasy položené na protilehlých svazích k sobě přiblížily, rozrušily původní povrch, který se nacházel mezi nimi a vytvořily tak zarovnaný povrch zvaný kryoplén, s osamělými skalisky nebo skalními hradbami. Kryoplény nacházíme na mnoha místech Šumavy a Českého lesa. Například na Špičáku (1 201,7 m n. m.), Rozvodí (Malý Špičák 1 189,1 m n. m.) nebo Skalce či Škarmance (888 m n. m.).


Kryoplanačně přemodelovaný povrch mezi Skalkou a Poledníkem (Šumava)

Významnými tvary georeliéfu na Šumavě jsou relikty pleistocénního horského zalednění, které se zde nachází nad vrstevnicí 1 000 m n. m.

Zalednění Šumavy

Výzkumy zalednění Šumavy probíhají od počátku geologických a geomorfologických výzkumů této oblasti. Téměř vždy proti sobě stály dva naprosto rozdílné názory. A to teorie rozsáhlého zalednění Šumavy, která předpokládala, že v ledových dobách byla Šumava pokryta ledovou čapkou a jednotlivé splazy sestupovaly až do nadmořské výšky 475 m n. m. Proti tomuto názoru stála teorie lokálního zalednění Šumavy.
Později probíhající výzkumy zejména v oblasti Plešného a nověji Prášilského jezera potvrdily teorii lokálního karového zalednění Šumavy.
Jako kar označujeme poměrně prostornou amfiteatrální sníženinu, která vznikla především zpětnou či hloubkovou erozí ledovce. Kar je složený z příkré karové stěny, zahloubeného dna a stupně na otevřené straně. S modelací karů na Šumavě pravděpodobně začal mráz a sníh prohlubující a rozšiřující vlhké zastíněné sníženiny. Ty byly později plné suti, kterou vzniknuvší ledovec, spolu s materiálem, který sám erodoval, vyhrnul a nakupil v podobě valů (morén). Ty jsou tvořeny netříděnými ledovcovými sedimenty (till) tvořícími jeden až tři morénové valy.


kar Prášilského jezera s dobře patrným morénovým valem

Asi nejznámější a také největší jezero ledovcového původu na Šumavě s dobře vyvinutým karem je Černé jezero. Stavbu jeho karu si můžeme prohlédnout na 3D modelu a obrázku, který znázorňuje sklony a orientaci svahů v okolí jezera. Nápadné jsou velké sklony svahů v karové stěně i jejich ostrý přechod oproti méně strmému okolí. Zvlášť výrazný je tento přechod oproti kryoplénu na temeni Jezerní hory.
Plošiny nad kary na Šumavě mají pro jejich vznik velký význam. Právě odtud větry odvívaly sníh, který se kupil níže ve svahu a později vytvářel firnové sněžníky, které se přetvářely v malé ledovce.
Pro vznik ledovců byla kromě vrcholové plošiny rozhodující orientace svahu ke světovým stranám. Na obrázku znázorňujícím orientaci svahů v karu Černého jezera je patrné, že jeho velká část je otočena na východ. Závěr karu má orientaci čistě severní, tedy celkově se jedná o chladnou orientaci, kterou umocňuje zastínění přes 200 m vysokou Jezerní stěnou (místní název pro příkrou karovou stěnu). Na otevřené straně karu je dosti rozsáhlá oblast s malým sklonem svahů. Je to území, na které se ledovec několikrát rozšířil a zase se z něj stáhl do svého studeného úkrytu ve stínu Jezerní stěny. Právě tyto změny vyvolávané střídavým oteplováním a ochlazováním klimatu daly vzniknout několika valům, z nichž poslední karovou pánev zahradil a vytvořil přirozenou hráz jezera.

Georeliéf na žulách

Žulové oblasti nejsou v Plzeňském kraji vzhledem k jeho celkové ploše příliš rozšířené. Přesto na nich nacházíme velice zajímavé a charakteristické geomorfologické tvary. Asi nejsouvislejší žulová oblast je na severovýchodě Plzeňského kraje na Žihelsku a Blatensku. V krajině jsou nápadná zejména seskupení četných zaoblených, žokovitých balvanů. Pro jejich nahodilé rozmístění a celkový vzhled se nazývají kamenná stáda. Je to proto, že roztroušené žokovité balvany připomínají zejména při pohledu z letadla stáda ovcí. Jejich vznik je přičítán takzvanému dvoufázovému vývoji. V době, kdy na našem území panovalo teplé a vlhké podnebí, docházelo k hlubokému chemickému zvětrávání, kterým byly rozrušeny méně odolné části horniny. Tato fáze byla pravděpodobně spojena se vznikem hlubokých kaolinizovaných zvětralin pokrývajících paleogenní parovinu. V dalších obdobích došlo k odnosu zvětralin a obnažení zaoblených pevných horninových jader nepravidelně rozmístěných v krajině. V některých případech tak vznikly úctyhodné přírodní monolity, z nichž nejznámější jsou Bába a Dědek nedaleko Žihle. U Dědka byl jeho objem spočítán na 350 m3 a jeho hmotnost na 920,5 t. Monolit Bába byl v minulosti ještě větší (odhadovaná hmotnost 2 500 t), ale byl kameníky částečně odtěžen (asi před 75 lety). Oba bloky jsou dnes chráněnou přírodní památkou.
Z geologického a zejména geomorfologického hlediska je velice zajímavá žulová ringová struktura s nápadnou prstencovitou stavbou nedaleko Horšovského Týna nazývaná Sedmihorský peň. Těleso má téměř kruhový půdorys o průměru asi 4 km a je budováno převážně porfyrickou biotitickou žulou (vnější prstenec) a biotiticko-muskovitickou žulou (vnitřní prstenec). Vnější prstenec vytváří velkou vrcholovou podkovu, ve které nápadně nad okolní krajinu vystupuje devět vrcholů s nejvyšším Racovským vrchem (619,2 m n. m.). I přes počet vrcholů se celá oblast nazývá Sedmihoří. Struktura je v krajině velice výrazná, protože kopce převyšují okolní pahorkatinu o 100-150 m. Vnitřní pásmo vytváří centrální sníženinu protékanou Mezholezským potokem. Sedmihoří je poměrně bohaté na výskyt kryogenních forem, které vznikaly v chladných obdobích pleistocénu, jako jsou kryoplanační terasy s dobře vyvinutými mrazovými sruby a nivační sníženiny. Vznik těchto geomorfologických forem je zde nápadně kontrolován puklinovým systémem granitů.
Zvláště výrazné zde jsou mikroformy skalních povrchů, především různé druhy skalních mís. I zde (na vrcholu Rozsochy) můžeme pozorovat žokovité žulové balvany spojené s chemickým zvětráváním, a to v těsném sousedství hranáčů, vzniklých kryogenním rozpadem.


Skalní forma se zaoblenými tvary ve spodní části na Slunčné (prášilský masiv)

Žulová tělesa se nachází i na Šumavě v moldanubické oblasti. Dva žulové masivy (prášilský masiv a masiv Vydry) se v georeliéfu projevují nejvýrazněji. Přesto v údolí Vydry vznikla bizardní skaliska výrazně přemodelovaná mrazovým zvětráváním (např. viklan Baba), pod kterými jsou poměrně rozsáhlá kamenná moře a suťová pole. Žulové tory se nacházejí například v oblasti Hrádků nedaleko Srní.B

Literatura

BALATKA, B. 1979. Regionální členění reliéfu Západočeského kraje. 1. vyd. Plzeň : Krajský pedagogický ústav. 55 st.
BALATKA, B. SLÁDEK, J. 1969. Závrty na neovulkanitech Manětínské kotliny. Sborník České společnosti zeměpisné, ročník 1969, číslo 3, svazek 74. s. 195-205.
ČEPIČKA, L. 1990. Výskyt skalních mikrotvarů v Sedmihoří se zaměřením na skalní mísy. dipl. thesis. depon in FPE ZČU v Plzni. 62 s.
DEMEK J., 1987: Obecná geomorfologie. Academia. Praha. 476 s. DEMEK, J. (edit). 1987. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Praha : Academia. 584 s. DEMEK, J. aj. 1965. Geomorfologie Českých zemí. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd. 1. vydání. 336 s.
DEMEK, J., NOVÁK, V. 1992. Vlastivěda moravská. Země a lid. Neživá příroda. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. 242 s. ISBN 80-85048-30-2.
FEIDUK, F., JEŽEK, J. A BIEGEL, M. 1990. Kolik váží Dědek?. Geologický průzkum, 11/90. s. 340-343.
GEOBÁZE. verze 2.8. Geodézie ČS a. s. (CD Rom). určení nadmořských výšek.
CHÁBERA, S. aj. 1987. Příroda na Šumavě. České Budějovice : Jihočeské nakladatelství.
KETTNER, R. 1930. Žulové balvany u Žihle a Tisu. Zvláštní otisk z Časopisu věda přírodní, ročník 17. číslo 6-8. s. 170-175.
KODYM O., 1961. Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : 200 000. M-33-XXVI. Strakonice. ČGÚ, Praha. 149 s.
KUNSKÝ J., 1933. Zalednění Šumavy a šumavská jezera. Sborník České společnosti zeměpisné. 39/1: 33-44. Praha.
KUNSKÝ, J. 1968. Fyzický zeměpis Československa. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 1. vydání. 537 s.
MENTLÍK P., 2001. Zarovnané povrchy ve vrcholových partiích Špičáku a Rozvodí (Královský hvozd). Silva Gabreta 6. Vimperk : Správa NP Šumava. s. 7-18.
MENTLÍK, P. 2000. Příspěvek ke geomorfologii oblasti Velkého Ostrého (1 180 m n. m.) na Šumavě. Silva Gabreta 5. Vimperk : Správa NP Šumava. s. 7-26.
MENTLÍK, P. 2002. Příspěvek ke geomorfologii okolí Prášilského jezera (povodí Jezerního potoka). Silva Gabreta, 8, Vimperk : Správa NP Šumava. s. 19-42.
MENTLÍK, P. 2003. Mapování glaciálních forem georeliéfu v okolí Prášilského jezera na Šumavě. In Mentlík, P. edit. Geomorfologický sborník 2. Plzeň : ZČU v Plzni. 155-164. ISBN 80-7082-946-X.
MERGL, M., VOHRADSKÝ, O. 2000. Vycházky za geologickými zajímavostmi Plzně a okolí. Mariánské Lázně : Koura publishing. 1. vydání. 270 s. ISBN 80-902527-1-0.
PECH, J. 1983. Komplexní geomorfologický výzkum střední části Stříbrské pahorkatiny. Plzeň : Pedagogická fakulta Plzeň. 246 s.
PFAFFL F., 1988. Glazialmorphologische Untersuchungen am Rachel-Nordkar und am Grossen Arbersee im Bayerischen Wald. Geol. Bl. NO-Bayern. 38/1-2: 7-26. Erlangen.
PFAFFL F., 1992. Die Glazialseen des Hohen Böhmerwaldes. Geol. Bl. NO-Bayern. 42/1-2: 143-146. Erlangen.
PURKYNĚ, C. 1913. Geologie okresu Plzeňského. Plzeň : Okresní výbor v Plzni. 137 s.
PURKYNĚ, C. 1915. Nástin tektoniky Třemošenského pohoří mezi Strašicemi a Rokycany. Rozprava: roč. XXIV, Tř. II, číslo 46.
RAAB, T., VÖLKEL, J. 2003. Late Pleistocen glaciation of the Kleiner Arbersee area in the Bavarian Forest, south Germany. Quartenary Science Reviews 22 (2003). 581-593 p.
VOTÝPKA, J. 1974. Vznik a vývoj mezoreliéfu a mikroreliéfu Sedmihoří. Acta Universitatis Carolinae, 1974, Geographica 2s. 17-34.
ŽÁN, M. 1973. Žďár. Plzeň : Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni. 12 s.